Před vánočními svátky se loučil se všemi přáteli a kamarády, které si za osm let v Havířově vytvořil. Také s extraligovým týmem žen, který v posledních sezonách vedl. Trenér Ján Medvecký už nebude od ledna působit v havířovském klubu, ovšem jak sám připouští, není vyloučeno, že se do něj někdy v budoucnu vrátí.

Do Havířova jste přišel z Hodonína v srpnu 2014. Jak budete na těch osm let na severu Moravy vzpomínat?

Cílem přestupu tehdy bylo trochu se posunout jako trenér dál. To se myslím povedlo. V Havířově byli a jsou zkušení trenéři. Ať už to byli Kamil Koutný, Petr Nedoma, chvíli jsem spolupracoval s někdejším trenérem ženské reprezentace Petrem Englem, v poslední době to byla zase Renáta Štrbíková, Josef Plachý a pak řada dalších trenérů, kteří působí v centru mládeže. Bylo to hodně intenzivní a hodně mi to dalo. Všem bych rád poděkoval za spolupráci.

V posledních letech jste působil jako trenér extraligového týmu žen. Ale původní záměr byl jiný, je to tak?

Já jsem šel původně do střediska mládeže a v něm jsem působil u obou složek až do přesunu klubu do nové haly. Až pak se trenéři rozdělili na chlapeckou a dívčí složku. Já jsem zůstal u té ženské.

Většina mladých odchovanců klubu využívá rady a zkušenosti, které jste jim dal vy. Kdo byl první ze současných hráčů a hráček, koho jste v Havířově trénoval?

Když jsem přišel do klubu právě opouštěli přípravku Daniel Košťál a Klára Hrabicová. To jsou asi nejznámější jména toho ročníku, kteří přišli do skupiny ke mně a Markovi Čihákovi. A jsem moc rád, že jsme ty roky spolupráce s Klárou završili nejen skvělými výsledky v extralize, ale i ziskem titulu juniorské mistryně republiky ve dvouhře i v družstvech.

Spoustu jste toho zažil s extraligovým týmem žen. I tady spolupráce vyvrcholila ziskem medaile v minulém ročníku. Na který tým vzpomínáte nejraději?

To se nedá úplně přesně srovnat. Kvalita týmu byla poslední roky podobná. Byly dva mančafty, které si zasloužily medaili. Ten první ještě před pandemií, kdy v týmu byly Natálka Grigelová, Nikita Petrovová, Gabka Štěpánová, Kristýna Štefcová a prvním rokem i Klára Hrabicová. Určitě měl na to, aby získal medaili. Ale moji touhu splnil až ten druhý, kdy zůstala trojice Štěpánová, Štefcová a Hrabicová, k nim pak přibyly dvě mladší hráčky Nela Hanáková a Magdaléna Ščibraniová.

Co bylo nejdůležitější pro zisk třetího místa v základní části?

Družstvo bylo celý rok pevně semknuté. Nebylo to snadné, stále ještě dozníval covid a holky byly občas nemocné. Ale byť musely zaskočit Hanáková nebo i kadetka Majda Ščibrániová, dokázaly i ony bodovat. Když nepočítám jednu remízu, v sezoně jsme prohráli snad jen s Hodonínem a Moravským Krumlovem. Myslím, že ten bronz byl naprosto zasloužený.

S havířovským klubem se loučíte napořád? Jaké jsou vaše plány pro nejbližší dobu?

Potřebuju určitý repase. Odpočinout si, nabrat opět sílu, něco změnit, abych se mohl opět naplno vrhnout do trénování. Manažer klubu mi řekl, že mám dveře otevřené, takže kdo ví, třeba budu za nějakou dobu zpět v Havířově.